Českou demokracii cupuje smečka divokých šelem

Staré přísloví praví: Mnoho psů, zajícova smrt. Bohužel se skvěle hodí na současné postavení demokracie u nás. Jde jí doslova o život.

Pokusy o nahlodání základů demokracie můžeme sledovat prakticky po celou dobu od momentu, kdy si jí lidé začali po čtyřiceti letech komunistické diktatury na konci roku 1989 vydobývat. Neustále se objevovali jedinci či skupiny, které demokratické principy zpochybňovaly. Pokud si znovu pomůžu příslovím, tak dříve šlo o psy, kteří jen štěkali, avšak neměli sílu kousat. To se ale dramaticky změnilo.

Dnes je zde smečka hladových a pořádně rozzuřených predátorů, která už dávno vycenila tesáky a zahryzává se zatím možná sice teprve do demokratických kotníků, avšak nepochybně zamíří i k životně důležitým orgánům.

Znepokojující je početnost této smečky i útoků, které podniká. Na čele jsou dva alfa samci, z nichž jeden je prezidentem a druhý je trestně stíhaným premiérem v demisi. Oba vzorně spolupracují a neváhají si přispěchat na pomoc, když ji ten druhý potřebuje. Oba z mého pohledu svorně vnímají Ústavu České republiky jako cár papíru, který není třeba ctít, ale naopak jej lze ohýbat dle aktuální potřeby. A tak nám vládne vláda bez důvěry, která už vyhodila stovky nepohodlných lidí z práce a nahradila je loajálními členy smečky. A bude vládnout tak dlouho, jak se to bude hodit.

Za zmíněnými vůdci stojí celá řada věrných, kteří buď svědomitě plní úkoly, případně z vlastní iniciativy podnikají další útoky. Komunistické křídlo všemi silami tlačilo předlistopadovou mlátičku pana Ondráčka do čela komise, jejímž úkolem je kontrola Generální inspekce bezpečnostních sborů. Tedy instituce, která má například vyšetřovat nepřiměřenost policejních zásahů. To je podobná situace, jako kdyby dodržování rychlosti hlídal jeden z nechvalně proslulých silničních pirátů.

Když už jsme u pirátů, tak i oni po vstupu do sněmovny velmi rychle ukázali, co v realitě znamená naplnění hesla: Pusťte nás na ně. Třeba předseda poslaneckého klubu Pirátů Jakub Michálek navrhl změnu daňového řádu, podle které by museli i advokáti poskytnout informace o svých klientech v případě podezření na daňové úniky alespoň ve výši 500 tisíc korun. Prolomit advokátní mlčenlivost si netroufli ani výše zmínění komunisté, kteří si jinak právo vykládali opravdu po svém. Tisíce mrtvých už nám bohužel nic neřeknou, ale statisíce vězněných, vyhozených z práce či škol, nebo jinak perzekuovaných obětí komunistického režimu o tom můžou pořád vyprávět.

Zapomenout bychom neměli ani na obzvláště krvelačnou odnož vedenou Tomiem Okamurou, která se neštítí zkreslovat ani tak hrůznou etapu naší historie, jakou byla nacistická nadvláda, a předkládat návrh, aby o klíčových otázkách naší země mohla rozhodovat doslova mizivá menšina lidí v referendu.

Můžeme jen spekulovat, o co přesně jim jde, a zda je jejich zájem společný, nebo se jen v místě a čase protíná několik různých. Jisté ale je, co jim vadí. Jsou to zákony a demokratická pravidla, která fungují jako brzdy, aby si určití jedinci nemohli dělat, co se jim zlíbí. Jenže právě proto byla tato pravidla vymyšlena a demokraticky prosazena.

Smečka své počínání pochopitelně halí do líbivých slov o tom, jak bojuje proti nepravostem. Dost lidí jim to lidově řečeno baští. Věří, že až smečka definitivně uloví svou kořist, tak na ně také něco zbyde. Zákony přírody jsou však neúprosné. Když se dosyta najedí velké šelmy, o kořist se zpravidla porvou supové a hyeny.