Kultura a opozice v ohrožení

Od čtvrtka se prý budou rozvolňovat vládní opatření. Kulturní zařízení mají ale smůlu, nesmí do nich návštěvníci. Nejhorší je, že některým lidem tahle šílená situace vyhovuje.

Naše rodina provozuje už 22 let hudební klub Jazz blues Ungelt. Vybudovali jsme jej s manželem v roce 1999. Dnes má provoz „na hrbu“ hlavně syn Robert. Vnímáme klub jako součást života. Poznali jsme díky němu spoustu skvělých lidí z celého světa. Pevně věřím, že jsme jich také tisíce potěšili skvělými kulturními zážitky. Dnes nám píšou lidé ze spousty zemí, ptají se, zda klub přežije. Odpovídáme jim, že pro to uděláme možné i nemožné.

Ale bohužel to nezáleží jen na nás. A to je věc, která nás trápí. Jsme roky zvyklí být nezávislí, tvrdě pracovat, řešit problémy, starat se, bojovat. Ale nyní jsme do značné míry odkázáni na rozhodnutí druhých. Stali jsme se bohužel alespoň částečně závislými na státu, hlavním městě Praze, vlastnících nemovitosti, tedy lépe řečeno na lidech, kteří rozhodují.

Požádali jsme stát o pomoc z programu COVID kultura. Hlavní město Praha jsme požádali o kulturní grant na rok 2021. Coby opoziční politička za Občanskou demokratickou stranu jsem velmi zvědavá, jak uspějeme.  I když klub neřídím, nejsem jednatelka, tak při znalosti politických poměrů na magistrátu nevěřím, že si Piráti a Praha sobě nevychutnají možnost pomstu za šťouravé opoziční poznámky.

Covid-19 totiž není nebezpečný jen našemu zdraví, ale i naší společnosti. Dal hrstce mocných možnost vyřizovat si účty s oslabenými soupeři. Vláda nechává hladovět spousty malých podnikatelů, zatímco supermarkety jsou otevřené a prodávají zboží, kteří prodejci v malých obchodech dlouhé týdny nemohli. Malí podnikatelé totiž vesměs vládní strany nevolí.

Stejně tak si může situaci vychutnávat vedení Prahy. Ani to podnikatelům nefandí, pokud tedy nejde o kamarádíčky, kterým se naopak snáší skoro zázraky.

Doba je divná, zlá a krutá, nejen ke kultuře, ale ke všem, kteří nepatří do sdružení budovatelů s těmi správnými názory. Musíme to nějak přežít. A to nejen fyzicky a ekonomicky, ale i morálně. Nesmíme nechat zahynout demokracii, opozici, kulturu, která je svou povahu kritická, provokativní, šťouravá. V opačném případě by totiž znovu po letech přišla normalizace. Určitě by se tak nenazývala, ale o to intenzivnější by byla.

Více »

Politikaření kolem Muzea paměti XX. století či snaha opět měnit historii?

Cílem vzniku paměťové instituce Muzeum paměti XX. století v Praze, zřízeného po 30 letech od 17. 11. 1989, byla edukace a zachování historické paměti o událostech, které úzce souvisely se vznikem, existencí a pádem totalitních režimů u nás. Dlužíme to tisícům jejich obětí.

Někteří lidé či celé společenské skupiny však k mé lítosti zdá se, upřednostňují vlastní zájmy. Už zase, chtělo by se říci. Bylo mi již od počátku divné, kolik bylo kolem vzniku Muzea tahanic.

Je logické, že se vznik paměťové instituce HMP nelíbí komunistům, protože bude připomínat zločiny předlistopadového režimu a komunistické strany, ke které se stále někteří lidé hrdě a beze studu hlásí. S tím jsme počítali a přežijeme to.

Je ovšem smutné, když muzeum torpédují i lidé, kterých jsem si vážila, a věřila, že budou naopak jeho největšími příznivci, spolupracovníky a tahouny jeho úspěchu. Neb je to v zájmu celé naší dosud demokratické společnosti.

Velmi mě šokoval úterní facebookový příspěvek pana Mikuláše Kroupy, ředitele vážené instituce Post Bellum a Paměti národa, který byl od počátku u jednání o vzniku Muzea paměti XX. století a po jeho vzniku, což bylo 17. 11. 2019, i členem Správní rady muzea.

Poté se byl i spoluaktér „tahanic“ kolem sídla muzea, vypadalo to, že zřejmě neusiloval ani tak o sídlo pro muzeum, jako spíš pro své sdružení Post Bellum a jeho projekt Paměť národa, který je mimochodem skvělý a úcty i obdivu jednoznačně hodný. Nevím, možná mu křivdím.

O to smutnější tento emotivní až vypjatý spor byl, a bohužel stále je, i když jsem věřila, že prach opadl, a doufala, že čas zahladí staré šrámy, a jako lidé, kterým jde o věc, budeme společně pracovat na edukaci generací o našich novodobých dějinách XX. století. Neb jak známo, paměť národa je v tomto smyslu zcela nedostatečná.

Bohužel Mikuláš Kroupa v sobě averzi k muzeu, z jehož správní rady zhrzeně odešel, zřejmě nosí dál. A dal ji znovu veřejně najevo poté, co rezignoval ředitel muzea Jiří Šesták. Rezignoval sám, bez upozornění a tři hodiny před zasedání Správní rady muzea. Dodnes této rezignaci moc nerozumím, lze se zatím jen domnívat.

Mikuláš Kroupa na svém facebooku publikoval neuvěřitelný post, v jehož úvodu zdůraznil, že nemůže a nechce komentovat, jak se věci kolem tohoto muzea teď mají. A že je mu to už v podstatě jedno.  Potom se ale rozjel a vykřičel do světa, že ze Správní rady odešel proto, že řízení muzea je zpolitizované, že na zasedání se zhusta křičelo, dohadovalo o podružnostech, vše se velmi formalizovalo, hlasovací koalice se uzavíraly někde na chodbách. Chování některých členů správní rady prý považuje za podraz, porušení daného slova. Neuvěřitelné.

Když mu jedna ze zakladatelek muzea, předsedkyně Správní rady Hana Kordová Marvanová odpověděla, že nechápe, proč nepravdivě očerňuje muzeum i lidi, kteří v jeho prospěch pracují, rozjela se pořádná mela.

Kroupa a jeho příznivci se do toho pustili, přičemž jednu z psaných facek jsem dostala, jak jinak, i já. Jelikož jsem členkou správní rady muzea a rovněž ODS a také zastupitelka HMP, tak je prý muzeum politické a jeho smysl a směřování se bude měnit dle povolebních koalic.

Tím jsme se dostali k jádru pudla. Mikuláši Kroupovi samozřejmě nevadí, že jsou ve správní radě členové politických stran či hnutí, ale pochopitelně pouze z těch správných. Nevadí mu tedy Praha sobě či Piráti. Opět se rozjíždí kádrovací mašinerie. Dělení společnosti na ty správné, transparentní a ty druhé, „kmotry“ a loupežníky.

Nerozumím tomu, o co vlastně kolem dění Muzea paměti XX. století jde. I když, lze se domnívat, že tance kolem směřování muzea směřují k jedinému. Ovládnutí historické paměťové instituce těmi správnými lidmi, co spolu mluví stejným politickým jazykem.

Mikuláš Kroupa nepochybně dobře ví, že jsem se při vzniku muzea velmi angažovala a chci pro jeho úspěch pracovat již proto, že se tomuto tématu a předmětu činnosti věnuji desítky let, mi. prostřednictvím spolku Publicum Commodum, který se dlouhodobě věnuje především problematice, která je spojena s obdobím II. a III. odboje, tj. historického období 1938 – 1945 a 1948 až 1989. Ale přesto na mne neváhal nejen on, ale i jeho kolegové nesmyslně zaútočit zřejmě jen proto, že jsem členkou demokratické politické strany – ODS.

Mrzí mne to, ale ne kvůli mně samotné. Já jsem zvyklá na všemožné útoky.  Mrzí mne to kvůli všem lidem, kteří zakusili tyranii totalitních režimů. A kteří mě věřili i věří. Tihle stateční lidé, kteří již zhusta nejsou mezi námi, ale jejich dcery, synové, vnoučata i pravnoučata ano. Oni jsou svědci, nakonec i my svědků zrůdnosti totalit. Oni si nezaslouží takové tahanice.

Otázka ale zní jinak a není o Mikuláši Kroupovi. Co se dnes vlastně děje? Tam, kde je snaha, možná zatím jen pokus, zasahovat do historie, tam není prostor pro demokratickou společnost.

Ráda bych touto cestou Mikuláši Kroupovi vzkázala pár věci. V první řadě by měl vědět, že ředitel Šesták rezignoval sám, a to poté, kdy jsme zjistili, že dosud z neznámého důvodu nepožádal HMP o převod finančních prostředků na účet Muzea paměti, které byly muzeu schváleny Zastupitelstvem hlavního města Prahy pro rok 2020. O případných dalších pochybeních mohu hovořit až po usnesení Správní a Dozorčí rady muzea.

Stejně tak by Mikuláš Kroupa měl znát neuvěřitelný příběh, který dosud v muzeu musí prožívat historik Petr Blažek. Tedy člověk, který má dosavadní činnost muzea na bedrech nejvíc ze všech. Odvádí pro něj spoustu kvalitní a vysoce odborné práce. Jde desítky a desítky hodin měsíčně. A přesto se musí od některých lidí dozvědět, že je podivné, aby byl za tuto práci odměněn. Vždyť je přece člen správní rady a pobírá 1000 (slovy tisíc) korun měsíčně. A když se tato nechutná diskuse na zasedání správní rady probírala, tak jedna z členek Správní rady požádala o přerušení, protože prý musí proběhnout v této věci koaliční jednání.

Takže kdo zde politikaří pane Mikuláši Kroupo?

Nicméně takto tenhle svůj blog končit nechci. Jsem totiž přesvědčena, že v těch nejdůležitějších věcech jsme s Mikulášem Kroupou za jedno. Že máme společný cíl, aby byly i pro budoucí generace zachovány autentické vzpomínky lidí, kteří trpěli pod nadvládou krutých totalitní režimů. A že ani jeden z nás nechceme, aby se takový režim někdy znovu vrátil. Proto doufám, že dokážeme překonat rozpory, zasedneme znovu k jednomu stolu a potáhneme opět za jeden provaz.

Pořád je lidí, kteří by si návrat totality přáli.

Více »

Proticovidová rouška nejen chrání, ale i svádí

Ne, nepatřím k popíračům. Roušku poctivě nosím a dodržuji i ostatní vládní nařízení. Uvědomuju si, že pandemie opravdu není žádná legrace. Ale odmítám přestat kriticky myslet a upozorňovat na různá čertova kopýtka.

Společně s poslancem Pavlem Žáčkem pořádá nás spolek Publicum commodum každoročně kulturně edukativní akci k výročím zásadních dnů boje občanů této země za svobodu, zejména 17. listopadu 1989. Bylo tomu tak i tento týden, byť kvůli covidu pouze on line formou.

Každým rokem apelujeme na naše spoluobčany všech generací, aby střežili svobodu a demokracii jako oko v hlavě a nenechali si tyto hodnoty nikým ukrást. On se totiž pořád někdo snaží uloupnout si alespoň kousek, tu menší, tu větší.

Pandemie koronaviru znamená pro tyto snaživce nebezpečně zajímavou příležitost, nebo spíše záminku. Nějaká opatření jsou pochopitelně nutná, zavádějí se v celém světě. Ovšem způsob, jakým se oklešťují svobody občanů ve jménu ochrany před covidem, je nehorázný. Připomíná mi to dojemnou starost komunistů o své občany, když je chránili před zlými kapitalisty a mandelinkou bramborovou.

Babišova vláda roztočila kolotoč, který se bude velmi špatně zastavovat, nebo z něj vyskakovat. Neustále chrlí jakousi změť zmatených informací a chaotických opatření, které často ruší či upravuje ihned poté, co je zavede. Příkladem budiž obchody zavřené v neděli či omezení počtu nakupujících uvnitř.

Nad tím by samozřejmě bylo možné přimhouřit oko. Každý dělá chyby. Problém je ale jinde. Už řadu měsíců je tisícům lidí zakázáno či omezováno provozovat své živnosti. Kompenzační pomoc je naprosto nedostatečná. A vláda postupně zachází dál a dál. Zakazuje nám se potkávat, vycházet večer ven, sportovat. Děti mají zakázáno chodit do škol. Nesmíme sportovat, naprostý zákaz má jakákoli živá kultura.

Mnozí si teď určitě říkáte, no a co, vždyť musíme zastavit pandemii. Ano, musíme. Ale nesmíme přitom zároveň dovolit, abychom pod rouškou covidu přišli o stále více osobní svobody. Ony se totiž dějí i věci, které pandemií omluvit nelze. Naopak, dají se pod roušku schovat. Vidíme to na dění v České televizi, připravovaném tendru na dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany, podivnostech kolem VZP, a takto bych mohla pokračovat dlouho. Obrovskou třešní na dortu je pak překotné schvalování monstrózních schodků rozpočtu, z nichž část sice půjde na kompenzační opatření, ale můžeme se vsadit, že spousta peněz se rozkutálí i do různých koutů, kam oko nedohlédne.

A nejde přitom jen o klasické zlodějiny. Ty bohužel byly, jsou a v budoucnu také budou. Ale jde i o věci, které jsou ovázané mašličkou a tváří se jako bohulibé. Ve skutečnosti jsou ale libé jen někomu, a bohužel často na úkor ostatních.

Více »