S koronavirem nesmíme zlikvidovat i svobodu

Na pozadí boje s pandemií koronaviru se odehrávají příběhy, v jejichž hlavní roli je svoboda a demokracie. Bohužel v pozici štvané zvěře. Jde jen o náhodu, nebo naopak o nechutný hyenismus?

Nejviditelnějším příkladem je Maďarsko, kde si tamní premiér Viktor Orbán nechal ústavní většinou poslanců svojí vlastní strany Fidesz odhlasovat, že bude až do konce roku vládnout pomocí dekretů a bez kontroly parlamentu. Méně se mluví o Polsku, kde si vládnoucí Právo a Spravedlnost v hluboké noci uprostřed schvalování nutných opatření v boji s koronavirem schválila také úpravy volebního zákona, protože chce za každou cenu uskutečnit květnové prezidentské volby. Říkáte si, proboha proč? No možná proto, že jejich kandidát, obhajující prezident Duda v průzkumech vede.

A jak je to u nás? Zatím ještě ne tak zle. Místo frontálního útoku na svobodu, demokracii a právní stát jsou zatím vypouštěny spíše jakési pokusné balonky, ať už jde o aktivity vědomé či nikoliv. Stačí si vzpomenout, že před pár týdny Babišova vláda na svém mimořádném nedělním zasedání rozhodla, že do čela Ústředního krizového štábu zasedne náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula, ačkoliv podle všech zvyklostí měl tuto úlohu vykonávat ministr vnitra Jan Hamáček. Ten se již mezitím už šéfem štábu stal. Ale ještě předtím stihl pan Prymula vypustit několik prohlášení, která by neměla uniknout pozornosti. Zejména to, že hranice budou zavřené ještě dva roky a letošní dovolená bude v tuzemsku. To jsou strašně nebezpečná slova. Profesor Prymula je bezpochyby expert na epidemie, ale při zavírání hranic jde vždycky o víc. Zejména v zemi, která si zadrátované hranice „užívala“ čtyřicet let, přičemž na nich umírali lidé, kteří nechtěli nic jiného, než žít ve svobodné zemi.

Velké emoce vzbudil i velmi podivný návrh ministra obrany Metnara. Jsem si jistá, že až donedávna o tomto pánovi spousta lidí vůbec neslyšela. A najednou, zrovna když máme nouzový stav, umírají lidé, a tisíce jiných s nasazením vlastního zdraví a života bojují, aby neumřely tisíce dalších, přijde ministr Metnar s návrhem na posílení pravomoci vlády v době ohrožení státu na úkor Parlamentu. Návrh obsahoval i perličku, že kdyby byla i vláda nefunkční, rozhodoval by jen premiér. Poté, co se strhla obrovská bouře nevole, pustil se do Metnara i sám Babiš. Prý nechápe, proč to předkládá, a že je to úplný nesmysl, o kterém nic nevěděl. Následně se však ukázalo, že v usnesení ze začátku března Metnarovi sám uložil, aby tento materiál vládě předložil.

Více »

Doba koronavirová odděluje zrno od plev

Prezidentův mluvčí Ovčáček napsal na twitter: Republika čelí bezprecedentní situaci. A novináři řeší Babiše. Veřejnost potřebuje informace, ne výlevy egoistických žurnalistů. Jeho vyjádření považuji za symbolické.

Ptáte se proč? Ovčáček to totiž svým výlevem nechtěně nenandal novinářům, ale především svému oblíbenému premiéru Babišovi a jeho partě.

Asi nikdo si totiž nemůže v těchto těžkých časech stěžovat na nedostatek informací. Za to si lidé zcela oprávněně stěžují na nedostatek ochranných pomůcek, především respirátorů a roušek. Je opravdu neuvěřitelné, s jakým nasazením, odvahou a vytrvalostí pracují všichni, kdo jsou dnes v první linii boje s koronavirem. Jde o hygieniky, lékařky a lékaře, sestry, pomocný personál zdravotnických zařízení, hasiče, policistky a policisty, prodavače a prodavačky potravin, lékárníky, řidiče MHD a řadu dalších profesí včetně zmíněných novinářů. Omlouvám se všem, které jsem nejmenovala, výčet je opravdu dlouhý. Všichni zasloužíte absolutorium. Především si ale zasloužíte, aby vás stát vybavil ochrannými pomůckami a alespoň tímto způsobem vás chránil.

Je neuvěřitelným selháním Andreje Babiše a Adama Vojtěcha, že to nedokázali. Měli na to celé 3 měsíce. Andrej Babiš přitom opakovaně lhal nám všem. Lhal nám, že je všeho dostatek a ON to bude rozvážet. Lhal nám, když se vychloubal, jak jsme ve všem napřed a jak on situaci skvěle zvládá.

Výsledkem jeho skvělého vládnutí je, že si lidé musí šít vlastní roušky, aby mohli dodržovat nařízení a doporučení Babišovy vlády. Lidé to dělají, protože jsou skvělí. Bohužel mají premiéra, který se sice neustále vytahuje, že je taky skvělý, ale bohužel je naopak neschopný.

Neobstojí ani argument, že je to s ochrannými pomůckami složité. Lékař a poslanec ODS Bohuslav Svoboda totiž už 28. ledna upozorňoval Poslaneckou sněmovnu na to, že důsledky koronaviru budou pro Česko velmi závažné, a neúspěšně žádal, aby se přípravami na příchod viru zabývala sněmovna. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch ho odmítl. Proč? Jsem přesvědčená, že důvodem byla zejména nabubřelost. Nějaká opozice NÁM Z ANO přece nebude radit.

Takže se pane Ovčáčku nedivte, že nejen média, ale i lidi řeší i v takto bezprecedentní době Babiše. Vadí jim totiž, jako neschopné nemehlo je v čele vlády. A taky jim vadí, že i v takto bezprecedentní době, má ten samý Babiš žaludek na to, aby na jednání vlády podsunul návrh, který pomůže jemu samému a jeho firmě se střetem zájmů. Tohle je totiž stejně bezprecedentní jako koronavirus. Je to vlastně obdoba šmejdů, kteří rabovali po povodních. Jen v límečku.

Ale tento mail nechci končit negativně. Všichni ti skvělí lidé, kteří riskují své zdraví a životy ve prospěch nás všech si to nezaslouží. Myslím, že jim nelze dostatečně vyjádřit úctu a poděkovat. Ale přesto se o to pokusím. OPRAVDU MOC DĚKUJI A VÁŽÍM SI VÁS. Všem vám i nám moc držím palce.

Bojujme, pomáhejme si, buďme k sobě ohleduplní, respektujme všechna nařízení a doporučení. Je to těžká doba. Ale zvládneme to!

Více »

Tožička odkopal skutečnou tvář Pirátů

Piráti vyslali do doplňovacích voleb do Senátu na Teplicku, kde se místo senátora uvolnilo po zesnulém Jaroslavu Kuberovi, individuum jménem Tomáš Tožička. Člověka, který kapitalismus a pravicovou politiku označuje za zločiny proti lidskosti a v minulosti neváhal nakreslit hákový kříž do Davidovy hvězdy na vlajce Izraele.

Poté, co se proti Tožičkově nominaci zvedla vlna odporu veřejnosti, odstoupil na žádost vedení Pirátů z kandidátky. Členové Pirátské strany v Ústeckém kraji se ale proti stažení Tožičkovy kandidatury bouří a požadují, aby předsednictvo krajského sdružení v Ústeckém kraji přijalo usnesení o tom, že podporuje setrvání Tožičky v jeho kandidatuře v doplňovacích volbách do Senátu a jeho kandidaturu nestahuje.

Všechny tyhle tahanice, ať si řeší piráti mezi sebou. Možná se naučíme nové vulgarismy, kterými se budou vzájemně častovat. To ale není to nejdůležitější. Klíčové je, že takové individuum piráti vůbec nominovali, a po všem, co vyšlo najevo, ho minimálně část „soudruhů“ stále hájí. Je to ale cenná zkušenost, která ukazuje, co jsou piráti ve skutečnosti zač.

Pod pláštíkem hezkých slov o transparentnosti, digitalizaci, boje proti OSA a podobným organizacím se totiž skrývají ultralevičáci nenávidící pravici a demokracii, kteří by v případě volebního vítězství nepochybně rádi nastolili novou formu diktatury. Rozdíl oproti předlistopadové minulosti by byl nejspíš v tom, že by nevládla dělnická třída s podporou Sovětského svazu, ale jakási kasta „lepších lidí“. Indicie můžeme koneckonců sledovat na komunální úrovni včetně pražského magistrátu.

Aby bylo jasno, naprosto respektuji, že mají lidé různé politické názory. Budu vždy velmi ráda diskutovat i s levičáky, i když se třeba neshodneme. Ale myslím, že mám právo očekávat, že tito lidé zase respektují mé politické přesvědčení, i když s ním nesouhlasí.

O tom je demokracie. Zkrátka se utkáváme v politickém souboji o přízeň voličů, kteří mají rovněž různé názory, zájmy a potřeby.

Jsou ale věci, které do demokracie, a hlavně do slušné společnosti rozhodně nepatří. Například označování jiných lidí jen kvůli politickému názoru za zločince, nebo dokonce odporný antisemitismu a malování hákových křížů na vlajku židovského státu. To je naprostá nechutnost, za kterou by se Tožička měl až do konce svého života stydět. A piráti by se měli stydět za to, že takového člověka chtěli či dále chtějí za svého zástupce v Senátu.

 

Více »

25. únor by se mohl stát dnem paměti národa

Datum 25. února se hned třikrát tragicky zapsalo do naší moderní historie. Mělo by nám proto sloužit jako memento, abychom nikdy nezapomněli a neopakovali chyby minulosti. Totalitní choutky totiž bohužel neustávají.

Včera jsme si připomněli hned trojici smutných výročí. Před 72 lety uchvátili v naší zemi moc komunisté, jejichž Státní bezpečnost o dva roky později umučila katolického kněze Josefa Toufara. Necelá dvě desetiletí poté, konkrétně 25. února 1969 se coby pochodeň číslo 2 po Janu Palachovi upálil na protest proti letargii, do níž společnost upadala po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, student šumperské průmyslovky Jan Zajíc.

Docela síla na jedno jediné datum, co říkáte. Trochu se však obávám, jestli dostatečná. Už zase totiž vidíme snahy tu naši demokracii a svobodu přiškrtit, osekat a možná i znovu zašlapat do země.

A nejhorší je, že ty útoky přicházejí z různých stran. O to složitější je potom obrana. Na jedné straně je současný premiér Andrej Babiš, oligarcha v podezření z obřího střetu zájmů podporovaný prezidentem Zemanem, koaliční ČSSD (kterou však Babiš často s gustem obchází s pomocí Okamurovy SPD) a komunisty, kterým umožnil po 30 letech reálný návrat k podílu na moci. Babiš se dlouhodobě netají tím, že by chtěl stát řídit jako firmu. Už nedodává, že samozřejmě svoji firmu. Nijak neskrývá, jak strašně ho otravuje, že se musí při vládnutí zpovídat parlamentu. Jako by mu vůbec nedocházelo, že většina lidí jej nevolila. Nutno však přiznat, že část voličů na jeho rétoriku slyší a je demokraticky zvoleným premiérem.

Právě tím se Babiš a jeho okolí, do nějž lze evidentně počítat i hradního mluvčího Ovčáčka, vcelku logicky ohání, když odráží ataky aktivistů v čele se spolkem Milion chvilek pro demokracii. Ti Babiše a Zemana obviňují, že si Českou republiku přivlastňují a znásilňují demokracii. Z Hradu, hnutí ANO a spolupracujících kruhů ale zaznívají odvetné salvy ve smyslu: To vy pošlapáváte demokracii, jste elitáři, nerespektujete výsledky voleb, chcete si vynutit státní převrat křikem na ulicích. Jestli chcete vládnout, účastněte se voleb a přesvědčte voliče.

Kdo má v tomto sporu pravdu. Každý rozumně uvažující člověk musí dospět k názoru, že obě strany, které mají ale obě současně i máslo na hlavě.

Více »

Smutné tance nad hroby obětí totalitních režimů

Dvacáté století přineslo kromě spousty dobrého naší zemi také dvě hrůzná období nadvlády totalitních režimů. Proto si jej bezpochyby stojí za to připomínat. A rozhodně by tato premisa měla stát nad všemi parciálními zájmy. Platí to i o tahanicích o Muzeum paměti XX. století.

Jde o zamotaný příběh, v němž se do hlavní role pasoval ředitel neziskové organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa. Ten byl totiž současně členem správní rady zmíněného vznikajícího muzea. Z ní ale nedávno za mediálního humbuku vystoupil. Svůj krok odůvodnil tím, že správní rada nepřijala usnesení ve znění, že sbírka vzpomínek Post Bellum neboli Paměť národa je pro muzeum využitelná a žádoucí. A rozjela se velmi smutná a nedůstojná přestřelka v médiích i na sociálních sítích, která mne velmi mrzí.

Chci zdůraznit, že si činnosti Post Bellum velmi vážím, považuji ji za záslužnou a byla bych velmi ráda, aby jejich sbírka byla ve vznikajícím muzeu využita. Zároveň jsem ale přesvědčena, že zejména s ohledem na všechny oběti totalitních režimů a rovněž lidi, které tyto režimy nejrůznějšími způsoby perzekvovaly, je nutné, abychom spojili síly a dokázali potlačit parciální zájmy a zejména politikaření. Když mluvím o nás, mám na mysli všechny demokraticky smýšlející lidi. Že bude muzeum vadit komunistům, protože bude zejména mladým lidem říkat pravdu o desetiletích jejich smutného vládnutí, je samozřejmé.

Takže o co jde. Když se vedla debata o budově, ve které by Muzeum paměti XX. století mohlo být vybudováno, konkrétně se jedná o takzvaný Dům pážat, jednopatrový renesanční sgrafitový palác v zákoutí Nového světa na Hradčanech, tak Mikuláš Kroupa na jednání správní rady neuvedl, že o má o tuto budovu zájem i Post Bellum. Už vůbec nám nesdělil, že mu byla budova slíbena radní pro kulturu Hanou Třeštíkovou (Praha sobě). Stejně tak neprezentoval, že hodlá sbírky Post Bellum věnovat muzeu darem bez jakýchkoli podmínek, jak tvrdí nyní.

Celá správní rada tak žila v domnění, že Mikuláš Kroupa táhne s námi za jeden provaz. Poté však vyplavala na povrch informace, že o budovu má zájem i Post Bellum. Následně se objevila další informace, že si své sbírky cení na 170 tisíc korun měsíčně. Nelze se tak nikomu divit, že to vše vedlo k nedůvěře a rozepřím. Zejména, když se Mikuláš Kroupa navíc pouštěl do úplně zbytečného politikaření třeba i na mou adresu a mé členství v Občanské demokratické straně. Moc dobře přitom věděl a ví, že se dlouhé roky věnuji problematice II. a III. odboje prostřednictvím sdružení Publicum Commodum.

Více »